Několik dní před definitivním vypnutím jediného dlouhovlnného rozhlasového vysílače v České republice u Topolné na Moravě jsme hovořili s jeho dlouholetým provozním technikem Janem Krčmářem.

Když člověk překročí práh provozní budovy vysílacího střediska Topolná, jako by se vrátil o šedesát let zpátky. Objekt postavený v socialistickém duchu je možná esteticky poplatný době nadšeného budování, jeho funkce se však nikdy nezměnila. Jde o jediný vysílač dlouhých vln na našem území a svého času měl výsadní postavení. Výběr jeho umístění také nebyl náhodný. Ze strategického hlediska šlo o jasnou matematiku: délka území tehdejšího Československa děleno dvěma, rovná se Topolná, jež se nacházela přímo uprostřed.

Jediným technikem v provozu celého obrovského komplexu je dnes Petr Jochec a průvodcem je nám Jan Krčmář, který na vysílači pracoval vlastně od dokončení vysoké školy v roce 1977. Stanice Československo 1 a poté Hvězdu bylo díky Topolné možné poslouchat třeba v Egyptě, a dokonce i na Madagaskaru nebo i v Japonsku. Topolnou zná za hranicemi České republiky více lidí, než si možná myslíme. U nás i v zahraničí existují organizované kluby radioamatérů, kteří posílají své reporty o příjmu jednotlivým vysílacím stanicím. Ty jim na oplátku odpovídají QSL lístkem.

Příklad jednoho z reportů z 1. dubna 2019. Do Topolné jej zaslal posluchač z rakouského města Salzburg. Popisuje v něm, co slyšel za 25 minut od půl sedmé ráno: zpravodajství a střídání hlasatele s hlasatelkou a regionální hudbu, hlas mužského zpěváka…

A na toto téma jsme začali náš rozhovor, do něhož vstupovali jediní oba přítomní technici – současný provozní technik a bývalý vedoucí údržby vysílačů.

Dlouhovlnné vysílače se daly zachytit poměrně daleko. Vzpomínáte, z jaké dálky se vám hlásili radioamatéři?

Jan Krčmář: Ano, je to hodně zajímavé téma. Dosah dlouhých vln byl neobyčejně velký, po západu slunce šlo o tisíce kilometrů. Je zajímavé, že i ten poslední vysílač s nízkým výkonem 50 kW naladili i ve Švýcarsku. Jenom díky tomu, že šlo o analog, který zachytíte sice s šumem, ale zachytíte alespoň něco. Digitální vysílání byste na takovou dálku nezachytili. Po roce 1989 nám chodily dopisy od posluchačů i z poměrně velké dálky – z Indie, Číny nebo Japonska.

Nemáte nějaké schované?

Petr Jochec: Jenom současné, co chodily už za mojí éry. Většinou jsou z Německa.

Jan Krčmář: Jde o posluchače, kteří sbírají „kvesle“, což jsou lístky, na kterých jsme jim potvrzovali příjem. Šlo o formát pohlednice. Nechali jsme je vyrobit v době, kdy byl ředitelem oblastní správy člověk, co měl jako koníčka radioamatérství. Byl tomu tedy příznivě nakloněný. Rozeslali jsme jich několik set.

Petr Jochec: Mám třeba takový trochu čerstvější dopis od radioamatéra z Německa, který se nám představil a popsal, na jakém zařízení nás chytá. Byl takový dost aktivní.

Potvrzovací QSL lístek stanice pak vypadal jako pohlednice. Byla na něm vyobrazena mapa Evropy a v popředí nakreslen topolenský vysílač. Na druhé straně bylo předtištěno potvrzení o příjmu reportu a poděkování zaměstnanců Českých Radiokomunikací. V době naší návštěvy však původní pohlednice již nebyly k dispozici, a tak jej nahradily odpovědi tohoto typu.

Prý vám psali i radioamatéři z Asie.

Petr Jochec: Většinou šlo o Němce, Rakušany, Švýcary a další Západoevropany. Ale napsal mi i jeden Číňan, který nás zachytil na nějakém kontrolním přijímači.

Odkdy se vlastně z Topolné vysílalo na dlouhé vlně a které programy bylo možné z tohoto vysílače naladit?

Jan Krčmář: Oficiálně bylo toto středisko uvedeno do provozu v roce 1952. Předcházelo tomu rozhodnutí vlády z roku 1949, že se bude stavět dlouhovlnný vysílač. Jen se nevědělo, kde přesně. V úvahu kromě Topolné připadala ještě dvě místa: jedno poblíž Kojetína a druhé u Starého Města. Volba na Topolnou padla asi ze dvou hlavních důvodů. Jednak to bylo přibližně uprostřed tehdejšího Československa a je tam také rovina s přirozenou vlhkostí, což byly ideální podmínky pro anténní systém. Potřebuje zemní síť a další záležitosti. Budova se začala stavět už v roce 1950, o rok později byla hotová a začaly se montovat technologie, takže už na konci roku 1951 začal zkušební provoz. V únoru 1952 pak slavnostně začalo oficiální vysílání.

Dlouhé vlny Českého rozhlasu končí. Navštívili jsme vysílač Topolná, který se na Silvestra definitivně odmlčí

Jaký program se vysílal z Topolné?

Jan Krčmář: Hlavní program Československého rozhlasu, který se jmenoval Československo 1. Z Topolné se vysílalo s různými přestávkami až do roku 1975, kdy došlo k rekonstrukci vysílacího střediska a navýšení výkonu. Vysílače z 50. let vysílaly výkonem 200 kW. Každý fungoval samostatně do vlastního stožáru, anténní systém ale tvořily dva stožáry, aby se podařilo dobře pokrýt tehdejší Československo při zvýšeném vyzařování ve směru východ – západ. A protože Československo získalo možnost navýšení výkonu, došlo v letech 1975 až 1978 k rekonstrukci a technologie byla vyměněna za novou, kterou bylo možné vysílat výkonem dvakrát 750 kW. Sdružovač a anténní systém byly upraveny tak, aby byly schopny vyzářit výkon 1500 kW. Použila se úprava APRO, anténa s regulovaným proudovým obložením. Takto se tedy vysílalo od roku 1978 a poté vysílač prošel ještě několika dalšími úpravami. Během jedné takové větší rekonstrukce se namontoval systém řízené nosné, který využívá toho, že v době, kdy se nevysílá žádný užitečný signál nebo tiché hudební pasáže, snižuje se výkon vysílače na minimální hodnotu. Nejnovější vysílač, který z Topolné vysílal do Silvestra, to umí také.

Jak se ta úprava prováděla?

Jan Krčmář: Pomocí řízeného tyristorového usměrňovače, napřed se to udělalo u jednoho, potom u druhého vysílače, a ještě předtím proběhly náhrady různých stupňů, které byly původně osazeny elektronkami. Ty se nahradily polovodiči. Po roce 1989 se uvažovalo o snížení výkonu vysílače, takže ke konci už nepracoval s výkonem 1500 kW, ale pouze 650 kW. A rozhodovalo se, zda bude v roce 2013 vypnut. Nakonec to dopadlo jinak a život tohoto střediska se prodloužil díky novému tranzistorovému vysílači, který vysílal do konce loňského roku.

Čili posledních osm let šlo vysílání na dlouhé vlně z úplně nového vysílače?

Jan Krčmář: Ano, celý vysílač nahradila skříň, která se vejde do prostoru před velínem.

Od koho byl ten vysílač? Od Rohde & Schwarz nebo Telefunken?

Jan Krčmář: Šlo o Telefunken, později se výrobce přejmenoval na Transradio, ale dnes už tato firma bohužel neexistuje.

Pan Krčmář otevírá ovládací panel vysílače Transradio typu TRAM. Vpravo je polovodičový výkonový stupeň 50 x 1 kW.

Pravda, Rohde & Schwarz montují převážně televizní vysílače.

Jan Krčmář: Ano, v tomto případě to byl Telefunken, který se vrátil k původnímu názvu Transradio, který používal kdysi dávno. Jejich tranzistorový vysílač na Topolné fungoval sám. Ale už i ty elektronkové vysílače z předchozí doby byly upraveny tak, aby se daly dálkově zapínat a vypínat. Přesto na Topolné zůstávala stálá obsluha, protože objekt je hodně složitý a vysílače obsahovaly velké množství komponentů, které byly silně hořlavé. Vícečlenná obsluha skončila s namontováním tranzistorového vysílače v roce 2013.

Poslední vysílač od Transradia vysílal výkonem 650 kW?

Jan Krčmář: Ne, u něj se výkon snížil opravdu radikálně na 50 kW. Šířil program Radiožurnál. Jinak z Topolné se nejprve vysílal program Československo 1, potom za socialismu se změnil název na Hvězdu a po roce 1989 se vrátil název Radiožurnál. Ten používal Československý rozhlas už před válkou, ale psal se Radiojournal.

Jak jste se vlastně vy osobně dostal k vysílačům?

Jan Krčmář: Jednak jsem z Napajedel, takže si pamatuji, jak jsme jako děti poslouchali rozhlas přes krystalku. Měli jsme sluchátka a diodu, a to stačilo. Asi bych neměl říkat, že se uzemnění připojovalo na nulák na zásuvce, aby to hrálo.

To se nemělo dělat, takové uzemnění bylo riskantní.

Jan Krčmář: To je pravda. Potom jsem studoval střední školu zaměřenou na slaboproud a po ní vysokou školu, po které jsem nastoupil k Radiokomunikacím. Ale dostal jsem se tam už dřív v rámci praxe na průmyslovce. Ve škole totiž žádali praxi v nějaké továrně, tak jsem tam týden nebo dva jezdil a zažil ještě starý vysílač. Na střední školu jsem totiž chodil v letech 1968 až 1972. Bydlel jsem v Napajedlech, takže jsem na vysílač jezdil na kole.

A pak jste tam nastoupil jako zaměstnanec.

Jan Krčmář: Ano, ale to se zrovna vysílací středisko rekonstruovalo, takže to bylo jedno velké staveniště. Přišel jsem se tam představit jako nový zaměstnanec a pak jsem šel na vojnu. Z ní jsem se občas zajel podívat za kolegy. Práce to byla celkem zajímavá, výkonová radiotechnika, člověk zažil spoustu zajímavých věcí. V 50. letech, kdy se vysílač v Topolné uváděl do provozu, montáž řídil pan Ing. Ďurovič coby zaměstnanec Tesly Hloubětín. Já jsem v rámci Radiokomunikací absolvoval postgraduální studium zaměřené právě na radiokomunikační technologie a tam přednášel právě tento pan Ďurovič kosmické spoje.

On byl dost známou osobností v této oblasti.

Jan Krčmář: Když jsem u něj potom dělal zkoušku, tak jakmile zjistil, že jsem z Topolné, prohlásil: „No tak to je moje mládí!“ A vzpomínal, že taky začínal na Topolné jako zaměstnanec Tesly.

Jedna z vysílacích 250 kW elektronek Tesla, která na vysílači zůstala. Pan Krčmář vysvětluje, že jeden kabel vede k ochranám elektronek, které je chrání před zničením tak, že se zkratovala místa na vysílači, kde byla velká energie a při tom odpojila vysílač od sítě, aby nedošlo k nenávratnému poškození elektronky a pokračoval:

Jan Krčmář: Ještě jsou tu vidět skleněné trubice, které vedou k chladičům. Elektronka byla ponořena ve vodě, anodovou ztrátou se voda vařila a tou skleněnou rourou se odváděla pára do chladících věží, kde pára kondenzovala do vody, která se vracela zase zpátky. Jednalo se o uzavřený systém chlazení s destilovanou vodou, na který dohlížela obsluha vysílače. Tou modrou rourou se vháněl na přívody elektronky chladící vzduch. Ty přívody jsou už demontovány a byly umístěny na vysílači v Liblicích. Takže jednotlivé komponenty se odtud stávaly zdrojem náhradních dílů pro jiné AM vysílače.

Vy jste těch vysílačů ale vystřídal několik, ne? Vy jste nebyl jenom na Topolné.

Jan Krčmář: Když jsem nastoupil, tenkrát se to jmenovalo Správa radiokomunikací oblast jižní Morava, šlo o dost velký podnik. Po roce 1989 se privatizoval a vznikly České radiokomunikace, došlo k různým reorganizacím a snižování počtu zaměstnanců, takže jsem nakonec měl na starosti údržbu AM vysílačů na jižní Moravě, ale i údržbu televizních vysílačů a převáděčů a montáž digitálních vysílačů. V rámci údržby AM vysílačů jsem se dostal téměř na všechny v republice. Na Moravě šlo o Dobrochov, Svinov, Domamil a v Čechách například České Budějovice.

Když se vrátíme do doby, kdy jste pracoval na vysílači Topolná, jak probíhaly vaše směny? Co jste měl konkrétně na starosti?

Jan Krčmář: Většinou jsem pracoval v pozici vedoucího údržby, takže jsem na směny nechodil. Staral jsem se o techniku na vysílači Topolná a po reorganizaci jsem se dostal i do provozu, kde byly směny většinou od sedmi do sedmi. Nejprve se směny sloužily ve třech lidech a postupně se jejich počet snižoval až na jednoho. Tento člověk měl na starosti vysílač a celý objekt, a nakonec tu byl de facto skoro sám. Já jsem sice byl na Topolné jako servis, ale ne každý den. Byl jsem třeba na dva tři dny v Ostravě, kde jsem měl práci na vysílači. Člověk, co zůstal na Topolné, si v tu dobu musel zkrátka umět poradit sám. Někdy to bylo hodně složité. Například se stalo, že mi spolupracovník volal, že hoří, a než jsem stačil na Topolnou přijet, podařilo se mu to mezitím uhasit. Oprava poškozeného zařízení ale pak trvala týden. Když jsem na Topolné sloužil sám, také se mi stalo, že došlo k technickému problému, při kterém vzniklo hodně kouře a stačilo to jenom vyvětrat. Jenom jsem přepnul na záložní zdroj. Je to ale složité, člověk musí zvážit, co zvládne sám a na co si musí zavolat posilu.

Jak to bylo za komunismu? To asi nemohl na vysílači pracovat úplně každý. Prověřovali si nějak lidi, co sloužili na vysílači?

Jan Krčmář: O tom nic nevím, ale bývala období, kdy se zajišťovalo vysílání zvláštní důležitosti, když například měl projev prezident, a tu na vysílači musel být přítomný vedoucí a sloužila plná směna. A celý objekt střežili vojáci, protože šlo o objekt zvláštní důležitosti.

Původní ubikace vojenské posádky z doby, kdy vysílač Topolná patřil mezi přísně střežené objekty.

Vysílače byly pod stálou ochranou vojáků?

Jan Krčmář: V Topolné byla vojenská posádka, která měla na starosti výhradně ostrahu objektu vysílače. Vojáci chodili kolem plotu se psy a hlídali areál.

Když jsme vcházeli do areálu vysílače Topolná, míjeli jsme takový domek. V něm bydlel správce?

Jan Krčmář: To je ta bývalá vojenská strážnice, kde bydleli vojáci z ostrahy areálu. Ve vesnici Topolná pak měli kasárna.

Víte, co se dělo na vysílači Topolná v srpnu 1968?

Jan Krčmář: To jsem tam ještě nepracoval, bylo mi 15. Ale pamětníci nám vyprávěli, že v osmašedesátém k vysílači dojel tank. Víc informací nemám. Vím jenom, že jak sem dorazili vojáci Varšavské smlouvy, vysílač vypnuli. Po nějaké době došlo zase k jeho zapnutí. Když jsem tam byl na praxi o dva roky později, nikdo o té době nemluvil. Bylo to pro ně hodně čerstvé.

A taky se mohli bát o zaměstnání, ne?

Jan Krčmář: Přesně tak. Tehdejší situace byla hodně komplikovaná.

Při návštěvě vysílače v Liblicích nám vyprávěli, jak se na stožáru zachytil paraglidista. Zažili jste na Topolné něco podobného?

Jan Krčmář: Naštěstí ne.

Petr Jochec: Tato lokalita je taková trochu skrytější, Liblice jsou hodně blízko u cesty a navíc blízko u Prahy.

Jan Krčmář: To se stávalo spíš na Dobrochově, kde má vysílač jiný anténní systém a anténu, na kterou se dá vylézt. Tam jsme se s tím setkávali, že tam občas někdo vylezl a na padáku nebo něčem takovém skočil dolů mimo objekt.

Jak to tak popisujete, tak práce na vysílači Topolná musela být v posledních letech dost samotářská.

Jan Krčmář: Poslední léta, co jsem pracoval v Radiokomunikacích, jsem byl na Topolné sám. A to jsem byl opravdu rád, když tam zašel někdo jiný, kdo si potřeboval něco zařídit. Alespoň bylo s kým promluvit. Jinak jsem tam byl opravdu sám s vysílačem, a samozřejmě s počítačem, telefonem a autem, ale ta komunikace chyběla.

Dnes se už na takových vysílačích dělají údržbové přestávky asi vzdáleně, že?

Jan Krčmář: Ty jsou naplánované na rok dopředu a vysílač se musí udržovat ručně. Protože tím, jak je chlazený vzduchem, se do něj dostává prach, i když tam jsou filtry. Všechno se musí vyčistit a zkontrolovat, změřit některé parametry, a to se nedá udělat na dálku. Na vysílač musí přijet lidé a udělat práce, které jsou předepsané výrobcem zařízení. Jinak by nebyla zajištěná jeho spolehlivost na další období.

Právě v Liblicích nám říkali, že právě když jsou údržbové přestávky, lezou jim na stožáry lidé, protože vědí, na kdy jsou naplánované odstávky.

Jan Krčmář: Ano, údržbové přestávky se ohlašují a jsou také uvedené na webu Českých Radiokomunikací. Liblice jsou pro lidi lépe přístupné, stožáry jsou na kopečku, který je otevřený. Pata stožáru je uzemněná, takže se na ni dá vylézt bez jakýchkoli problémů. Topolná byla pod trvalým napětím a byl tam izolátor.

Oplocený stožár anténního systému v provozu stále pod napětím.

Petr Jochec: A stožár je také oplocený.

Jan Krčmář: Takže vylézt na stožár za provozu nejde.

Všimli jsme si, že v budově vysílacího pracoviště jsou různé plastiky. Přímo u velína visí ze zdi taková obrovská hvězda. Znamená něco?

Petr Jochec: Ta je asi z doby, kdy z Topolné vysílala stanice Hvězda, tedy ze 70. let. Je to takový symbol. Každé vysílací pracoviště bylo vybavené různými plastikami, na Topolné jsou taková díla tři.

Je zajímavé, že tehdy při výstavbě nových objektů podporovali umělce tím, že investor musel dát čtyři procenta z celkové ceny objektu na vytvoření uměleckého díla.

Petr Jochec: Ano, a občas na některých vysílacích stanovištích zůstala i opravdová umělecká díla. Například v Ostravě na Svinově mají lva od Olbrama Zoubka. Takže občas se najde i něco cenného.

Jak jste na konci minulého roku vnímal, že se AM vysílače budou vypínat?

Jan Krčmář: Bylo to takové zvláštní, ale je to realita. Viděl jsem, že v některých státech bylo AM vysílání už delší dobu vypnuté a stožáry od těchto vysílačů jsou rozebrané. Občas jezdím přes Německo a okolo dálnice už tam žádné tyto stožáry nejsou. Ve Švýcarsku jsem navštívil místo, kde ještě jeden vysílač stojí. Je tam budova a záložní stožár, ale už není propojený s tou budovou. Jakmile jednou vysílání skončí, zařízení se postupně rozebere a zmizí.

Ví se už, co se stane s vysílačem v Topolné?

Jan Krčmář: K tomu se nemůžu vyjadřovat.

Chystali jste na Topolné na Silvestra nějakou rozlučku?

Jan Krčmář: O ničem takovém jsem nevěděl.

Petr Jochec: Nebylo s kým se loučit, protože na Topolné jsem pracoval už jenom já.

Poslední technik na vysílači Topolná – Petr Jochec. A ani dopisy s „kveslema“ ze zahraničí už nebudou dál chodit. Dlouhé vlny česky už nikdo nenaladí.

Všechny fotografie TW – Jan Potůček a Václav Udatný

Pro velký zájem o problematiku vypínaných AM vysílačů jsme připravili speciální kalendář, který si můžete v PDF stáhnout kliknutím na tento obrázek:

Autorem kalendáře je Václav Udatný