Pomalá televize, nebo též Slow TV, je jednou z moderních (alternativních) forem televizního vysílání.

Jedná se o velmi zajímavý formát, který je založený na opravdovosti dokumentární tvorby (dokonce je realističtější než samotný dokument, protože v něm chybí prvek střihu). Ačkoliv se může zdát sledování nekonečné televize zbytečnou ztrátou času, má mnoho fanoušků po celém světě.

Trocha pomalé historie

Pokud bychom pátrali po historii pomalé televize, dostali bychom se k počinům umělce a vizionáře Andyho Warhola a jeho experimentální kinematografii. Ta spočívala v tom, že speciální kamera snímala jeden často zdánlivě neměnný záběr. Vidět jsme tak mohli budovu Empire State Building v noci, spícího muže nebo eroticky zabarvený detail čištění zubů. Warhol pracoval s filmovým médiem svým způsobem jako s fotografií a jeho filmy nebyly určené pro televizní vysílání nebo klasická kina, ale pro galerie a artové kluby. Stejně jako v případě dalších umělců, kteří kráčeli v jeho stopách, nemůžeme mluvit o Slow TV jako takové, ale spíše o videoartu.

Kromě vlastního lineárního obsahu bez střihu je totiž podstatné samotné médium, tedy televize, či častěji internetová televize. To umožní sledování obsahu v reálném čase bez jakýchkoli technických překážek.

Současnou moderní podobu pomalé televize bychom našli v Norsku. Tamní televizní stanice NRK Hordaland, především tedy její producent Thomas Hellum, zkusila v roce 2009 nabídnout divákům do té doby netradiční program. Publikum si mohlo 1:1 vychutnat cestu vlakem, která trvala déle než sedm hodin. Následoval přenos hořícího ohně v krbu (který je podle mnohých tím nejlepším, co Slow TV přinesla). Několikadenní cesta lodi podél pobřeží Norska přilákala k televizním obrazovkám téměř polovinu norské populace a oslavila Guinessův rekord. Velké popularity se pak dočkal i následný maratón pletení.

Nikam se nežeň a užívej si

Úspěch norské novinky rezonoval i v dalších zemích a Slow TV se stala mezinárodním fenoménem. Podle některých lze mluvit nejenom o formátu, ale dokonce o ideovém hnutí. Poukazují na to, že zřízení vlastního přenosu je díky internetu poměrně levné a dostupné všem, stačí jen vymyslet ten správný obsah a díky sociálním sítím a zájmovým médiím lze velmi rychle dosáhnout k širokému publiku.

Velkou výhodou formátu pomalé televize je internacionálnost. Většinou jde totiž primárně o obraz bez textu, zvuky jsou přirozené a spíše atmosférické. Slow TV vysílané v Japonsku tak většinou porozumí bez problému divák z Evropy a obráceně. V některých případech je lepší určitá předběžná znalost obsahu – například konkrétní vlakové trati.

A kdo je typický divák Slow TV? Na to neexistuje jednoznačná odpověď. Lépe nám to objasní další otázka, kterou je způsob, jakým daní jedinci obsah sledují. Jsou v zásadě tři skupiny diváků – tou první jsou lidé, kteří mají rádi, když se kolem nich něco děje, a přenosy Slow TV využívají jako „lepší“ spořiče obrazovky nebo alternativu k vypnuté televizi. Při práci se občas podívají na vedlejší obrazovku, kde pluje loď, jede vlak nebo babička plete šálu, chvilku si myšlenkami odpočinou a vrací se zpět ke své předchozí činnosti. Druhou skupinu tvoří fanoušci konkrétních projektů, resp. přenosů. Ti nutně nesledují přenos kontinuálně, ale pravidelně kontrolují, co je v jejich přenosu nového a co se změnilo. Poslední skupinu tvoří diváci, kteří jsou v oboru souvisejícím s přenosem velmi zainteresovaní a sledují určité části přenosu, v nichž bude přesně to, o co mají zájem – například konkrétní část trasy nebo kus techniky. Tyto skupiny se často prolínají.

Diváci pomalé televize jsou navíc typičtí svou aktivitou v rámci komunity. V rámci sociálních sítí a diskuzních fór sdílí své postřehy, zajímavé zachycené momenty a další obsah. U technických přenosů není výjimkou, že součástí komunity jsou i přímo „účastníci“ přenosů, strojvedoucí, piloti nebo kapitáni lodí. Formát Slow TV často porušuje pravidlo, že mezi tvůrci obsahu a diváky chybí rychlá zpětná vazba. V případě některých projektů můžeme u pomalé televize dokonce mluvit o přímém dialogu.

Slow TV v Česku

V České republice působí několik platforem, které poskytují pomalý obsah. Největšími z nich jsou v současnosti Slow TV a bratrské Slow Rádio, zaměřené na vnímání zvuků. Prvně jmenovaný projekt dodává v současnosti obsah provozovateli internetové televize Mall TV a divákům nabízí pestrou škálu přenosů. Na jejím rozsahu můžeme demonstrovat, jak širokým pojmem Slow TV vlastně je.

Velkou oblibu mají přenosy z dění na několika nádražích – v nabídce nechybí Hlavní nádraží v Praze, Lužná u Rakovníka, tedy místo, kudy projíždí řada historických vlaků, nebo Čerčany jako klíčové místo Posázavského Pacifiku. Specifický přenos poskytuje záběry mazací tramvaje. Ta svým zjevem upoutá v pražských ulicích pozornost každého kolemjdoucího a stala se nedílnou součástí PR Dopravního podniku hl. m. Prahy. Na rozdíl od nádraží není tento přenos stacionární, ale kamera je přímo na tramvaji, a je tak možné sledovat dění v hlavním městě perspektivou tramvaje.

Další kategorií přenosů je Planespoting, jenž je doménou milovníku aviatiky. V současnosti je k dispozici několik kamer sledujících dění na drahách největšího letiště v ČR. Přistání a vzlety letadel lákají překvapivě velké množství diváků. Vlastní skupinu přenosů mají lodě plující po evropských řekách. U nich je kromě trasy a dění na ní zajímavý i náklad a manipulace s ním. Stejně jako v případě Mazačky jde o přenos z pohybujících se objektů.

Tým Slow TV myslí i na milovníky přírody. Těm nabízí záběry z krmítek, psího nebo kočičího útulku. V minulosti byla snaha i o přenos ze slepičí farmy, ukázalo se však, že sledovaní chovní ptáci nereagovali na kameru dobře a neustále špinili její čočku. Přenos tak musel být ukončen. Ne všechny projekty Slow TV zkrátka vyjdou tak, jak by jejich tvůrci rádi.

Poslední kategorií jsou sezónní přenosy. Na nich je možné sledovat například hnízdění ptáků, příběh vánočního stromu pro Staroměstské náměstí v Praze (od pokácení na místě až po jeho sundání po Vánocích) nebo vodáky oblíbený jez na Vltavě.