Prostor nad naší planetou obklopuje stále hustší síť utkávaná z orbitálních drah užitečných i odsloužených objektů. Je stále zřetelnější, že pokud lidstvo jako mezinárodní společenství nepodnikne kolektivní kroky ke zlepšení situace, bude nakonec nemožné umístit nové družice na oběžnou dráhu Země. Světové společenství národů by proto nemělo promarnit příležitost k provedení nutných a stále více očekávaných progresivních úprav kosmického práva.

Informace o plánování téměř neřízeného nárůstu intenzivního využívání oběžných drah Země, a to zejména z konce roku 2021, mají určitě pro velkou část populace překvapivý charakter. Téměř by se mohlo zdát, že lidstvo si doposud nestanovilo pro využívání kosmického prostoru, zejména v nejbližším okolí Země, jakákoliv pravidla. Ale není to pravda. V třicátých a čtyřicátých letech minulého století, tedy ještě před rokem 1957, začal vznikat zcela specifický obor, který se později v šedesátých letech vyvinul do podoby, kterou lze pojmenovat jako „Kosmické právo“.

České stopy v kosmickém právu

Na vzniku tohoto specifického oboru se výrazně podílelo i několik významných českých osobností. Jako zakladatel kosmického práva je světové veřejnosti znám docent práv Vladimír Mandl (1889–1942), který byl i vlastníkem československého patentu z roku 1935 na „vysokostoupající raketu“. Napsal řadu publikací z oblasti automobilového a leteckého práva, ale k jeho nejstěžejnějším dílům patří česky a německy vydané studie „Problém mezihvězdné dopravy“ a „Kosmické právo“ („Das Welt-Raum Recht“).

Další význačnou osobností byl prof. JUDr. Vladimír Kopal DrSc (1928–2014). Pracoval v letech 1959 – 1980 jako sekretář Astronautické komise při ČSAV, která oficiálně zastupovala Československo u mezinárodních organizací zabývajících se výzkumem a mírovým využíváním kosmického prostoru. Jako československý delegát se zúčastnil i zakládajícího zasedání Právního podvýboru Výboru OSN pro mírové využívání kosmického prostoru roku 1962 a následně většiny zasedání Výboru i Právního podvýboru v New Yorku, Ženevě i Vídni, jehož byl dvakrát voleným předsedou (naposledy v letech 2008–2009). V období 1983–1988 byl šéfem Oddělení pro záležitosti kosmického prostoru Sekretariátu OSN v New Yorku. Aktivně se účastnil všech tří konferencí UNISPACE, které se na pozvání rakouské vlády konaly ve Vídni: UNISPACE (1968), UNISPACE II (1982), UNISPACE III (1999) i výročního hodnocení v roce 2009.

Doc. RNDr. Luboš Perek, DrSc., Dr.h.c. (1919–2020) mimo širokého rozsahu své činnosti v oboru astronomie sehrál klíčovou úlohu při založení Stelárního oddělení Astronomického ústavu ČSAV, jehož ředitelem byl v těžkých letech normalizace 1968-75. Od roku 1967 do roku 1970 byl generálním tajemníkem Mezinárodní astronomické unie IAU. Byl rovněž předsedou České astronomické společnosti v letech 1989–1992. Na mezinárodní scéně reprezentoval českou vědu zejména v komisích a exekutivě Mezinárodní astronomické unie (IAU), organizaci COSPAR, Mezinárodní astronautické federaci (IAF), Mezinárodní astronautické akademii (IAA), Mezinárodní radě vědeckých unií (ICSU) a v úřadu generálního tajemníka OSN pro kosmický prostor, kde v té době přispěl k vypracování pravidel kosmického prostoru a upozorňoval především na rostoucí množství kosmického smetí, ohrožujícího družice a další kosmická tělesa. Jeho návrhy předložené k jednání v OSN v letech 1998 a 2001 přispěly k rozřešení mezinárodního právního sporu o geostacionární dráhu.

Galerie československých osobností činných v oblasti mezinárodního kosmického práva.

Pět základních dokumentů

Základem kosmického práva je pět mezinárodních smluv, úmluv a dohod. Mimo dále zmíněných základních pěti dokumentů je součástí kosmického práva ještě dalších 11 mezinárodních dohod, jak uvádí Výbor pro mírové využití kosmického prostoru OSN (COPUOS k 1.1.2021 ve zprávě o Stavu mezinárodních dohod ve vztahu ke kosmickému prostoru.)

  1. Smlouva o zásadách činností států při výzkumu a využívání kosmického prostoru včetně Měsíce a jiných nebeských těles (zkráceně Kosmická smlouva; angl. The Outer Space Treaty). Byla přijata Valným shromážděním OSN 27.1.1967 a 10.10. 1967 vstoupila v platnost. V právním řádu České republiky jde o Vyhlášku č. 40/1968 Sb. Doposud smlouvu ratifikovalo 111 států a podepsalo dalších 23. Z velké části smlouva vycházela z Deklarace právních zásad činnosti států při výzkumu a využívání kosmického prostoru, přijaté Valným shromážděním OSN v roce 1963.
  2. Dohoda o pomoci kosmonautům a jejich návratu a o vrácení předmětů vypuštěných do kosmického prostoru (The Rescue Agreement). Byla přijata Valným shromážděním OSN 19.12.1967 a 3.12.1968 vstoupila v platnost. V právním řádu České republiky jde o Vyhlášku č. 114/1970 Sb. Doposud smlouvu ratifikovalo 98 států a podepsalo dalších
  3. Úmluva o mezinárodní odpovědnosti za škody způsobené kosmickými objekty (The Liability Convention). Byla přijata Valným shromážděním OSN 29.11.1971 a 1.9. 1972 vstoupila v platnost. V právním řádu České republiky jde o Vyhlášku č. 58/1977 Sb. Doposud smlouvu ratifikovalo 98 států a podepsalo dalších 19.
  4. Úmluva o registraci objektů vypuštěných do kosmického prostoru (The Registration Convention). Byla přijata Valným shromážděním OSN 12.11.1974 a 15.9. 1976 vstoupila v platnost. V právním řádu České republiky jde o Vyhlášku č. 130/1978 Sb. Doposud smlouvu ratifikovalo 70 států a podepsaly další tři.
  5. Dohoda o činnosti států na Měsíci a jiných nebeských tělesech naší sluneční soustavy (The Moon Agreement). Byla přijata Valným shromážděním OSN 5.12.1979 a 11.7. 1984 vstoupila v platnost. Dohoda o Měsíci není součástí právního řádu České republiky. Důvodem je to, že tehdejší SSSR, na který jsme byli v té době vázáni, Dohodu o Měsíci nepodepsal. Doposud smlouvu ratifikovalo 15 států a podepsalo dalších 4. Kromě Ruska (bývalé SSSR) nepodepsaly tuto dohodu ani USA.

V OSN je registrováno 193 členských zemí. Z výše uvedeného je patrné, že velká část členských států má zřejmě svoje důvody proč k dokumentům zatím nepřistupovat. Za jeden z důvodů lze určitě považovat i dosti vágní a na mezinárodní úrovni obtížně vymahatelná ustanovení, která se nicméně týkají klíčových otázek a problémů využívání kosmického prostoru a související mezinárodní spolupráce.

Několik poznámek k některým ustanovením smluv

Podle zdrojové literatury „An Introduction To Space Law By Diederiks-Verschoor, I.H.Ph., Kopal, V. (Kluwer Law International,2008)“ lze uvést několik příkladů problematických ustanovení s komentářem:
Kosmická smlouva (The Outer Space Treaty) (1):

  • Vesmír má být volný pro zkoumání a používání všemi státy na základě rovného přístupu. Vesmír a vesmírná tělesa nelze vlastnit. Aktivity při zkoumání a využívání vesmíru musí být v souladu s mezinárodním právem, včetně Charty OSN v zájmu udržení mezinárodního míru a bezpečnosti. Žádné nukleární zbraně nebo jakékoliv jiné zbraně hromadného ničení nesmějí být umístěné na oběžné dráze Země.

Za povšimnutí stojí, že Smlouva zmiňuje pouze zbraně hromadného ničení. Nevztahuje se to na balistické rakety.

  • Měsíc a další vesmírná tělesa mohou být využívány smluvními stranami pouze k mírovým účelům.

Smlouva explicitně limituje používání kosmu pro mírové účely jen na Měsíc a na ostatní planety. Zdá se tedy, že na oběžné dráze jsou povoleny nemírové aktivity, včetně možnosti umisťování zbraňových systémů. Obecně je termín „mírové účely“ problematický, neboť není nikde definován. Obvyklá interpretace je, že státy nemohou použít vesmír jako bojiště. Navádění raket, komunikace, rekognoskace atd. jsou považovány za mírové aktivity. Jinými slovy tato interpretace považuje za mírové aktivity ty, které nejsou agresivní.

Nabízí se ale i jiná interpretace, která „mírové účely“ spojuje s nevojenskými aktivitami. Tuto interpretaci např. prosazoval SSSR ohledně Měsíce a možnosti umisťování zbraní na něm. Princip mírového využití vesmíru by měl být ve vzájemném vztahu s jedním z vedoucích principů mezinárodního práva jako celku. Tímto principem je předpokládán princip odzbrojení. V současném stavu tak mírové využívání vesmíru neimplikuje kompletní zákaz vojenských aktivit, ale dává státům za povinnost aktivně pracovat na vynětí vojenských aktivit z oblasti vesmíru.

  • Je zakázáno na Měsíci zakládat vojenské základny, umisťovat zde vojenské instalace, testovat jakékoliv zbraně nebo provádět vojenské manévry. Smluvní strany mají mezinárodní odpovědnost za národní aktivity ve vesmíru.

Není rozhodující, zda aktivity pocházejí z vládního nebo komerčního sektoru. Stát má povinnost zajistit, aby komerční instituce a občané dodržovaly principy stanovené smlouvou.

Úmluva o odpovědnosti za škody způsobené kosmickými objekty (The Liability Convention) (3)

  • Úmluva zakládá odpovědnostní vztah států za aktivity ve vesmíru a rozeznává dva typy odpovědnostních vztahů. Jednak hovoří o odpovědnosti za škodu způsobenou na povrchu Země a odpovědnosti za škodu způsobenou jinde než na zemském povrchu. V druhém případě hovoří o odpovědnosti za škodu na jiném vesmírném objektu. První typ odpovědnosti je absolutní, tzn. že státy budou odpovědné vždy, dokonce i v případech „vyšší moci“. Druhý typ odpovědnosti nastupuje pouze ve chvíli, kdy je možné dokázat zavinění.

Odškodnění v těchto případech je ale velmi složité dosáhnout. Úmluva je navíc v mnoha bodech poměrně nejasná. Není třeba zřejmé, zda se týká i tzv. vesmírného odpadu a škody, které tento odpad způsobí. Například jde-li o odpad, který vznikne po testu ASAT systému (Anti Satellite weapons, rakety vypouštěné ze země, jejichž cílem je zničit družici). Bylo by nutné prokázat, že konkrétní odpad, který by hypoteticky poškodil majetek druhého státu, pochází z aktivit státu prvního. Konkrétní přesná identifikace objektů v kategorii kosmického odpadu (debris) je velmi obtížná. I z těchto důvodů byla Úmluva v historii zatím aplikována pouze jednou.

Jednalo se o případ, kdy Kanada dostala kompenzaci 3 milióny dolarů za škodu způsobenou pádem družice Kosmos 954 se zabudovaným nukleárním reaktorem na její území. 24. ledna 1978, O události se zmiňuje např. článek:  Družici se marně snažili dostat pod kontrolu. Jaderný reaktor zasáhl Kanadu – iDNES.cz

Další neřešené otázky v kosmickém prostoru

Problematická ustanovení se ale netýkají pouze bezpečnostní problematiky. Kosmická smlouva například ve svém čl. II stanoví: „Kosmický prostor včetně Měsíce a jiných nebeských těles si jednotlivé státy nemohou přivlastnit prohlášením suverenity, užíváním, okupací nebo jakýmkoli jiným způsobem.“

Tato formulace připoutala pozornost mladého obchodníka z Kalifornie pana Denise Hope. Použil svůj výklad ustanovení, kdy sice stát nemůže vlastnit kosmický prostor, Měsíc ani jiné nebeské těleso, ale konkrétní člověk se vlastníkem stát může. Nechal se tedy v roce 1980 na místním úřadu federální vlády v San Francisku registrovat jako vlastník celého měsíčního povrchu stejně jako povrchu dalších devíti planet sluneční soustavy, kromě Slunce. (Zdroj: Who Owns the Moon | Dennis Hope | Lunar Embassy).

I když tento postup naprosto nerespektuje pojem „res omnium communis – věc společná všem“, který je jedním z východisek Kosmického práva, a přestože to někteří označují za podvod, prodává D. Hope od té doby úspěšně pozemky na povrchu Měsíce. Alespoň jeden akr už má ve světě víc než osm milionů lidí a z toho dokonce asi 15 tisíc Čechů. Po čtyřiceti letech se s odkazem na některé specialisty v oboru kosmického práva dá říci, že pokud by se lidské aktivity na povrchu Měsíce staly systematickými (např. smlouva Artemis, říjen 2020 Artemis-Accords-signed-13Oct2020.pdf (nasa.gov)) dojde pravděpodobně k unikátnímu právnímu sporu, kdy na jedné straně bude stát evidentně chybný výklad Kosmické smlouvy, která definuje, že státy (ale ani jedinci jako obyvatelé států?) nemohou vlastnit části nebeských těles, a na druhé straně relativně vysoký objem investic obyvatel Země do fiktivního vlastnictví částí Měsíčního povrchu.

Ilustrační snímek z článku „Jaká je šance, že někoho zabije umělé kosmické smetí?“

Nezávazné mezinárodní dokumenty a doporučení

Vývoj situace, další vlivy a vědecká zjištění (např. Keslerův syndrom popsaný v minulém článku) vedly mimo jiné k tomu, že v roce 1993 byl založen Meziagenturní koordinační výbor pro kosmický odpad (Inter-Agency Space Debris Coordination Committee; IADC) a ten zveřejnil již v říjnu 2002 Pokyny pro zmírňování kosmického smetí (Space Debris Mitigation Guidelines). Tyto pokyny byly následně ve spolupráci s pracovní skupinou Výboru OSN pro mírové využití vesmíru (Working Group of the United Nations Committee on the Peaceful Uses of Outer Space; WG UN COPUOS) aktualizovány k datu 1.9.2007 a 1. 3. 2020.

V zásadě se však bohužel jedná pouze o nezávazné pokyny pro státy, které se zúčastňují aktivit v kosmu a na oběžných drahách. Vymahatelnost dodržování těchto nezávazných pokynů na mezinárodní úrovni je proto nulová. Nicméně dodržování několika základních principů definovaných v pokynech by ale s nejvyšší pravděpodobností mohlo zásadně přispět k odvrácení hrozeb, které jsou stále patrnější. V souvislosti s dramatickým nárůstem počtu těles pohybujících se na LEO drahách je nejvážnější hrozbou stále pravděpodobnější uplatnění Kesslerova scénáře. Některé národní a mezinárodní organizace zemí aktivních v kosmu proto vytvořili svoje vlastní standardy nebo pokyny ke zmírnění dopadu existence kosmického smetí, aby ukázaly vlastní snahu při řešení problémů spojených s kosmickým smetím.

Obsah i navrhované postupy se vzájemně mohou do určité míry lišit, avšak jejich společný základ je identický a lze jej formulovat v několika bodech takto:

  • Zamezení možných kolizí a destrukcí na oběžných drahách
  • Odstranění kosmických objektů, které již ukončily svoje poslání či jim uplynula životnost z nejvíce přetížených oběžných drah zejména z nízkých oběžných drah jako je LEO
  • Omezení vzniku volně se pohybujících částí těles v souvislosti s běžným provozem kosmických objektů (družic, stanic)

Již zmíněné pokyny IADC popisují potřebnou činnost, kterou by bylo potřebné vyvíjet pro omezování vzniku kosmického smetí se zaměřením hlavně na:

  • a. Omezování vzniku kosmického smetí během běžného provozu na oběžných drahách
    b. Minimalizaci potenciálu pro vznik destrukčních událostí na oběžných drahách
    c. Odstraňování objektů po ukončení jejich mise na oběžných drahách
    d. Prevence vzniku kolizních situací na oběžných drahách

Konkrétně by bylo možno interpretovat některé z pokynů např. i takto:

  • Družice provozované na nízké oběžné dráze (LEO) musí vstoupit do atmosféry maximálně do 25 roků po ukončení činnosti.
  • Družice provozované na vyšších drahách musí být po ukončení činnosti navedeny na odkladní dráhu GYO (Graveyard Orbit) s výškou nad 36 100 km.
  • Nepotřebné díly, krytky a odpad nesmí být záměrně vypouštěny do vesmírného prostoru.

Malý, ale náš příspěvek ke kosmickému odpadu

I Česká republika zveřejnila dokument s názvem Národní kosmický plán (mpo.cz) 2020-2025 ze 14.10.2019. Tento dokument však problematiku kosmického smetí a stále větší obsazení oběžných drah Země zmiňuje zatím pouze okrajově v oblastech o použití laserových technologií a ambiciózních projektech, na kterých by se mohla ČR podílet. Z registru kosmických objektů Kanceláře pro kosmické záležitosti OSN (UNOOSA) vyplývá, že  3 z 5 československých satelitů Magion, vypuštěných v letech 1978-1996, dosud nezanikly a stále zůstávají jako nefunkční na orbitě, a tak přispívají ke kosmickému smetí. Zmíněný Národní plán to však vůbec nezmiňuje. Celou Tabulku všech kosmických objektů registrovaných podle Úmluvy (Registration Convention) Českou republikou, včetně Československa, je možno nalézt zde.

Zaplnění oběžných drah jako jedno z globálních rizik

Kritické hodnocení vývoje situace na oběžných drahách obecně postoupilo do té míry, že například Světové ekonomické fórum (WEF – World Economic Forum), jako mezinárodní nezávislá organizace, zařadila v letošním roce 2022 poprvé stav rozvoje vesmírných aktivit lidstva mezi šest klíčových globálních rizik jako bod 3. „Tlačenice a konkurence ve vesmíru“.
Kromě jiných otázek nabízejících se k zodpovězení po formulování této globální hrozby se jako klíčová jeví následující otázka spojená s uplatněním Kesslerova syndromu: “Co když kaskádový vznik kolizí mezi objekty na nízkých oběžných drahách (LEO) a mezi kosmickým smetím způsobí kritickou saturaci LEO drah v takové míře, že jejich další komerční využití již nebude možné?“

Na oběžné dráze Země se nyní nachází tuny smetí. (Zdroj: iStock https://www.lui.cz/gallery/16435/62018)

Navíc lze předpokládat, že v této situaci by byla kriticky ohrožena i ochrana Země před mimořádnými událostmi způsobenými kolizemi s dalšími vesmírnými tělesy stejně jako by byly ohroženy radioastronomie a dálkový průzkum vesmíru. Současné stále častější aktivity, které souvisí hlavně se snahou o zajištění dominantní pozice některých států ve využívání vesmíru (zejména testy ASAT zbraní), způsobují vznik stále většího objemu kosmického smetí. Ve spojení s dalšími stále intenzivnějšími komerčními aktivitami v okolí Země se tak oběžná dráha Země mění v místo, které se stává stále nebezpečnějším a nepoužitelnějším pro družice.

Je stále zřetelnější, že pokud lidstvo jako mezinárodní společenství nepodnikne kolektivní kroky ke zlepšení situace, bude nakonec nemožné umístit nové družice na oběžnou dráhu Země. Mantra, často používaná i na mezinárodní platformě OSN, že „vypouštění oběžných těles není nutno příliš regulovat, neboť na oběžných drahách je místa dost a klíčové aktivní velmoci se vždy nějak dohodnou“, skutečně neplatí a vývojem současné geopolitické situace se zmíněná neplatnost stále více potvrzuje.

Je evidentní velmi omezená až nulová vymahatelnost či případně vágní, a ne zcela optimální formulace umožňující nejednoznačný výklad ustanovení úmluv a dohod, které jsou součástí „kosmického práva“ a dalších nezávazných pokynů na národní či mezinárodní úrovní. Tento stav je důvodem, že stále se zhoršující situaci na oběžných drahách, a v oblasti dalších lidských aktivit ve vesmíru, se nedaří prozatím zvrátit. Oběžné dráhy jsou nesporně jedním z dalších cenných přírodních zdrojů, které stejně jako voda, vzduch či světlo spadají do kategorie „věci společné všem“, které si nikdo nemůže přisvojit pro svůj vlastní užitek. Světové společenství národů by proto nemělo promarnit příležitost k provedení nutných a stále více očekávaných progresivních úprav kosmického práva. Současná světová geopolitická situace však příliš optimismu nenabízí. Díky tomu se stává stále aktuálnější známá věta jednoho z géniů světové vědy Alberta Einsteina:

„Pouze dvě věci jsou nekonečné – Vesmír a Lidská hloupost. U té první si tím však nejsem jist“.

Článek vznikl ve spolupráci s Václavem Udatným. Další podrobnosti a autorovo plné znění, včetně souvislosti moderní komunikační sítě Internetu s počátkem kosmické éry, najde čtenář na stránkách agentury centra technického vzdělávání UNIT a KONFERENCE RADIOKOMUNIKACE 2022 pod tímto odkazem.

Úvodní screenshot podle „stuff in space“ představuje oběžné dráhy megakonstelace Starlink při pohledu na střed Evropy.