Sérii novel mediálních zákonů chystá pro letošní a příští rok vláda premiéra Petra Fialy (ODS). Na koordinaci jejich příprav by měl dohlédnout Michal Klíma, současný poradce premiéra pro oblast médií a dezinformací, který by se podle informací TW měl stát vládním zmocněncem pro tuto oblast. Ze své pozice by měl připravit strategii boje s dezinformačními médii a zajistit, aby chystané novely mediálních zákonů vylepšily situaci veřejnoprávních médií, konkrétně pak České televize a Českého rozhlasu.

Vláda si za jeden z hlavních úkolů v oblasti mediální legislativy stanovila boj s dezinformačními médii. Jak toho hodlá kabinet dosáhnout?

Trochu bych to upřesnil. Nejde o boj s dezinformačními weby nebo médii, ale boj s dezinformacemi jako takovými. To je širší téma, do kterého patří i mediální výchova, umění argumentace. Boj s dezinformačními weby je až poslední krok, který je ale v tuto chvíli velmi aktuální a vyplývá z krizové situace okolo války na Ukrajině. Nevládní organizace CZ.NIC se rozhodla vypnout některé weby, respektive spojení na jejich domény. Vláda takovou věc nemůže ovlivnit, není to v její kompetenci. Na druhou stranu víme, že existuje varování od státního zastupitelství, které říká, že schvalování a obdivování ruského postupu proti Ukrajině, tedy válečných zločinů a zločinů proti míru, může být trestné. A to se samozřejmě vztahuje i na dezinformační weby. Pokud bych tedy měl být cynický, možná CZ.NIC ušetřil ty weby, které vypnul, právních problémů, protože jim neumožňuje dělat to, co by mohlo být kvalifikováno jako trestný čin.

Předsedkyně Evropské komise oznámila záměr Evropské unie vypnout v členských zemích Unie vysílání televizní stanice Russia Today a webu Sputnik. Máte představu, jak by se to dalo realizovat v České republice? Řešíte to nějak s Evropskou komisí?

Nejsem v této věci v kontaktu s Evropskou komisí, ale mám pocit, že se to už děje právě díky nevládním organizacím a dalším orgánům, aniž by jim to někdo musel říkat. V případě televize Russia Today se musí postupovat podle zákona, tedy nechat vypracovat právní rozbor, který řekne, jakým způsobem a co je právně možné a co ne. A naznačil jsem tu kvalifikaci, kterou navrhuje státní zastupitelství a ta je tak široká, že se o ni může opřít třeba i Rada pro rozhlasové a televizní vysílání.

On je ale problém v tom, že sice můžeme zakázat vysílání Russia Today v České republice, ale to se bude týkat jen převzatého vysílání v kabelových sítích a IPTV. Přes satelit ta televize bude vysílat dál, protože je licencovaná v Rusku a satelit jí vypnout nemůžeme.

Šíření dezinformací se nedá zcela zabránit a ani to není cílem. Tím má být omezení jejich možností. Samozřejmě pokud někdo touží po dezinformacích, dostane se k nim, to je jasné. Nemáme žádné nástroje totalitních režimů, takže představa, že dojde k absolutnímu zneškodnění a znefunkčnění dezinformačních prostředků, je mylná. Je v tom ale určitá symbolika a snaha o jejich omezení.

Jak hodláte definovat dezinformační weby, pokud se tedy chystá nějaká legislativa, která by je měla omezit? Už probíhají nějaké diskuse nad touto definicí?

Veřejné diskuse na toto téma probíhají už léta. Nadační fond nezávislé žurnalistiky, v němž jsem donedávna působil, vypracoval určitý set pravidel, jemuž říká MediaRating, a ten oceňuje jednotlivá média. Jde o určitá formální kritéria a pokud je média nesplňují, je možné je vnímat jako dezinformační. Kdybych se ale uchýlil k jednoduchému popisu, dezinformační médium záměrně šíří nepravdivý obsah. Je ale třeba být velmi opatrný, aby nedošlo k tomu, že budou potlačovány názory, jejichž šíření je kryto ústavou a ústavními zákony. Lež je ale prokazatelná nepravda a šíření lži není názor. Pokud se šíří povodňová vlna, tak říkat lidem, kteří jsou níž po proudu, že se jim nic nestane, je zjevná lež. Přijde-li záchranný sbor a řekne lidem, aby se evakuovali a někdo jiný to zpochybní a bude je nabádat, aby se neevakuovali, protože jim nic nehrozí, pak to první je pravdivá informace, a to druhé nepravdivá. Nejde o názor. Ne vždy to je takhle jednoduché, ale můžeme začít u takto triviálních případů.

Pravdy ale mohou být různé, každý ji ze svého pohledu může vnímat jinak. Nemůže být připravovaná mediální legislativa zneužitelná kdykoli v budoucnu nějakou vládní garniturou, která se bude chtít vypořádat s názorově odlišnými médii?

Každá legislativa může být zneužitelná. To bychom mohli říct, že třeba nesmíme mít zákon, který trestá zloděje, protože by někdo mohl odsoudit někoho nevinného. Lze toho zneužít, zejména když je k tomu špatná vůle ji zneužít, ale to pro mě není argument. Je třeba být opatrný, obezřetný a nedělat to bez rozmyšlení, ale není to argument pro to to nedělat.

Vláda chystá zásadní novelizace mediálních zákonů, které se týkají veřejnoprávních médií. Mělo jít o komplexní novely, ale teď se ukazuje, že se ty změny rozfázují do několika kroků a nepůjde o velké novely, ale řadu malých změn. Proč se vláda rozhodla jít touto cestou?

Nejprve je třeba říci, jak dlouho působím na Úřadu vlády. Prakticky to je měsíc, formálně dva měsíce. Toto rozhodnutí, o kterém mluvíte, padlo předtím, než jsem do této funkce nastoupil. Jak asi víte, loni jsem se účastnil iniciativy několika nevládních organizací, jmenovitě Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky, Českého národního výboru Mezinárodního tiskového institutu a Rekonstrukce státu, které ve spolupráci s poslanci a senátorem Smoljakem připravily kompletní změní novel. Tyto novely řešily tři základní věci: první byla volba členů rad veřejnoprávních médií, což nebylo pouze o tom, že se tato volba rozdělí mezi Poslaneckou sněmovnu a Senát. Jde i o kvalifikační předpoklady na členy rad a také
kvalifikační předpoklady na navrhující organizace.

Ano, dáváte jim možnost navrhnout člena rady, který byl zvolen na jejich návrh, také odvolat.

Je to určitá odpovědnost těchto organizací, které navrhují kandidáty do rad. Radní sice volí Sněmovna a ta je za ně zodpovědná, ale my jsme se chtěli poučit ze situace, která vznikla okolo bývalé radní České televize Hany Lipovské, která byla navržena Biskupskou konferencí. Mnozí její členové pak byli upřímně zděšeni z toho, jak vystupovala a říkali, že nemůžou nic dělat, protože ji jenom navrhli na radní, ale nyní za ní nezodpovídají. Myslím si, že je zapotřebí, aby navrhující organizace měla právo navrhnout Sněmovně odvolání takového radního. Zkrátka by mělo být možné říci poslancům, že když ten člověk, kterého navrhovali do rady, z nějakých důvodů začne fungovat jinak, než předpokládali, aby jej Sněmovna odvolala.

To je tedy první zásadní změna v novele zákonů o České televizi a Českém rozhlasu.

Druhá oblast, kterou jsme navrhovali řešit, je soudní přezkoumatelnost, protože rozhodnutí rady stejně tak jako rozhodnutí Sněmovny ve věci voleb nejsou soudně přezkoumatelná. Nejsem právník, ale právníci, kteří tuto věc navrhovali, říkají, že v daném případě Sněmovna, jejíž rozhodnutí jinak nejsou soudně přezkoumatelná, v tomto případě přijímá správní rozhodnutí. Dělá tedy správní úkon a ten by měl být soudně přezkoumatelný. A také rozhodnutí mediálních rad byla měla být přezkoumatelná.

Proč?

Protože zákon jasně stanovuje radě, co má rozhodovat a jestliže rada nepostupuje podle tohoto zákona, nebo dokonce v rozporu se zákonem, přisvojuje si pravomoci, které jí nepatří. Například když úkoluje ředitele, nebo dokonce i pracovníky veřejnoprávní televize nebo rozhlasu. To jsou kroky, na které rada nemá právo, ale lidé, které takto rady ve veřejnoprávních médiích úkolují, jsou ve složité situaci, protože jim to nařizuje jejich nadřízený orgán. Dnes proti takovému chování rad nemají žádné odvolání, protože správní soud nemá kompetenci přezkoumávat takové úkolování. V našem návrhu je možnost požádat soud o přezkoumání a tím pádem i zrušení nebo potvrzení daného rozhodnutí rady.

Jaká je ta třetí zásadní oblast pro novelizaci zákonů o veřejnoprávních médiích?

Financování. Vycházíme z toho, že pokud je v jakémkoli zákoně pro jakoukoli věc zakotvena nějaká finanční částka skoro dvě desítky let, je to absurdní. Ale protože jsme věděli, že nemá smysl navrhovat rovnou nějakou fixní valorizaci koncesionářských poplatků, navrhli jsme, že by Sněmovna měla povinnost každý rok posoudit, zda je třeba poplatky zvýšit. Poslanci by si vyžádali od Rady České televize a Rady Českého rozhlasu informaci, zda dané médium chce nebo nechce zvýšit poplatek, aby se mlčky nepřecházelo, že finanční situace těchto médií v čase mění. No a z těchto tří zásadních oblastí se při aktuálním legislativním procesu vzala jenom ta první část, a to ještě jen její malá část: de facto hlavní rozdělení volby radních mezi Sněmovnu a Senát.

Ale v jiném poměru, než jste původně navrhovali. Chtěli jste snížit počet radních České televize z 15 na 12 a radních Českého rozhlasu z devíti na šest, přičemž polovinu měla volit Poslanecká sněmovna a polovinu Senát. V návrhu připravovaném ministerstvem kultury ale počet radních zůstává na 15 a devíti a dvě třetiny má volit Sněmovna a třetinu Senát.

To je sice pravda, ale my jsme to očekávali. Původně jsme navrhovali, aby se ta volba rozdělila mezi obě komory Parlamentu jedna ku jedné, ale samozřejmě jsme nebyli tak naivní, abychom si mysleli, že někdo vezme ten návrh tak, jak je napsaný, a pošle ho do Sněmovny. Role Poslanecké sněmovny není taková, že by měla vzít něco, co připraví někdo jiný a bude o tom hlasovat. Čekali jsme, že se bude o jednotlivých bodech diskutovat. Místo toho se ale stalo to, že se z návrhu vzal jenom kousek. Vládní koalice se rozhodla, že jakmile bude shoda na této novele, která okamžitě změní způsob volby rad veřejnoprávní televize a rozhlasu, začne se připravovat návrh komplexní novely. Nikdo ale neřekl, že se bude vycházet z návrhu, který jsme připravili v rámci neziskových organizací, ale já to budu navrhovat a samozřejmě by to bylo logické, protože ta novela není výsledek práce jednoho člověka, který by si k tomu sedl a připravil ji sám od sebe. Probíhala okolo ní celá řada diskusí, i s poslanci a senátory. Pevně věřím, že se to nebyla marná práce a že se využije.

Kdysi dávno se uvažovalo o tzv. trojnožce, že by třetinu členů rad volila sněmovna, třetinu senát, třetinu prezident. Proč jste nyní neuvažovali o prezidentovi?

Přiznám se, že v této rovině jsem o tom neslyšel, pamatuji si na verzi se symbolickým jedním nebo dvěma členy jmenovanými prezidentem. V našem návrhu to nebylo nic proti současnému prezidentovi, protože zákony se připravují principiálně, ne podle současné situace. Prostě nám přišlo, že role dvou komor Parlamentu je dostačující, nehledě na to, že jsme navrhli rotační volbu. Každá komora Parlamentu by každé dva roky volila část Rady České televize a část Rady Českého rozhlasu. Bylo by to tak, že jedna komora by volila v liché roky a druhá v sudé. Tím pádem by se rady každý rok obměňovaly, stejně jako se obměňují zákonodárné sbory. Kdežto prezident se tak často neobměňuje, takže by tam tento mechanismus nedával smysl.

Rotační systém volby radních zůstal i v návrhu, který nyní připravuje pro vládu ministerstvo kultury?

Ano, pouze je tam spor o to, kolik radních má která komora Parlamentu volit. Poslanci to vedou čistě politicky a nevnímají ten určitý matematický aspekt, že pokud to má fungovat alespoň trochu logicky, pak by bylo dobré, aby počet radních, které volí jedna i druhá komora Parlamentu, byl dělitelný třemi. Zkrátka aby bylo možné v rámci šesti let po dvou letech obměňovat vždy třetinu rady. Pokud ale bude třeba volba členů Rady České televize rozdělena v poměru 10 ku 5 ve prospěch Sněmovny, znamená to, že v některých letech budou volit jednoho, v některých dva nebo tři radní. Nebude to tak elegantní, jak jsme to původně vymysleli.

Přijetím novely skončí funkční období současných rad České televize a Českého rozhlasu. V této souvislosti se už objevily určité protesty ze strany opozice, že to je zásah do jejich nezávislosti, protože třeba příští rok se má volit nový generální ředitel České televize. Co na to říkáte?

Nevím, proč by měla být Rada ČT nezávislejší tím, že v ní zůstanou současní členové, anebo že budou zvolení noví členové. Nikdo těm současným členům, pokud to bude takto přijato, nebrání v tom, aby byli znovu zvoleni. Nestrannost rady se neodvíjí od toho, kdy je volená, ale jakým způsobem se tak děje, a to jsme se snažili maximálně zlepšit. Žádný z našich návrhů není ve prospěch jakékoli strany nebo politického směru. Jsou to všechno čistě technické věci, které mají zlepšit fungování těchto rad a tím pádem i veřejnoprávních médií. Protože současné zákony, které se po léta dolepovaly mnoha novelami bez vnímání souvislostí, obsahují řadu funkčních nesmyslů.

Jaké například?

Třeba konflikt zájmů, který je v současném zákoně definovaný tak, že je úplně nesmyslný, nesplnitelný a neplněný. Nehledě na to, že zákon stále ještě operuje s pojmem občanské sdružení, které už několik let neexistuje. Ale i v dobách, kdy občanská sdružení existovala, nesměli být v radách podle zákona statutární zástupci těchto sdružení. Tedy pokud někdo byl třeba statutárním zástupcem místního sdružení zahrádkářů, nemohl do rady kandidovat, ale vysloužilý politik ano.

Pamatuji na situaci, kdy předseda Obce spisovatelů byl odvolán z Rady ČT, protože byl právě předsedou Obce spisovatelů.

Přesně tak. Ale současný zákon také říká, že členové rady nesmí podporovat ty organizace, které je tam navrhly. To je také svým způsobem absurdní, protože kdyby tam byl zástupce novinářské organizace a vystupoval by ve prospěch novinářů, nebo se bude zabývat problematikou, která se týká novinářů, někdo by mohl říci, že reprezentuje názory organizace, která ho do rady navrhla. Takže člověk, který nejvíc rozumí zájmu novinářům by se k tomu v radě nemohl vyjádřit, což je naprostý nesmysl. Proto jsme to navrhli změnit.

Zpět k nezávislosti mediálních rad a jejich chystané výměně před koncem jejich funkčního období.

Navrhli jsme, že nestrannost a nezávislost rad má podpořit nový systém jejich volby, ale i to, že navrhující organizace by měly prokázat, že už nějakou dobu fungují, že reprezentují nadregionální zájmy, že to nejsou jenom nějaké místní spolky, ad hoc založené organizace a podobně. Byl bych rád, kdyby to tak fungovalo, ale to musí rozhodnout politici. Tady dlouho existovala nějaká forma konsensu, že se poslanci ve sněmovně nakonec dohodli, které kandidáty podpoří. V loňském a předloňském roce ale došlo ke změně, kdy se tehdejší vládní koalice nebo spíše strany, které podporovaly tehdejší menšinovou vládu, rozhodly prosadit vlastní kandidáty bez ohledu na tehdejší demokratickou opozici. Jejich volba tedy nebyla nestranná. Byl bych rád, aby to do budoucna fungovalo tak, aby si politici z návrhů od organizací vybrali na základě konsensu. Vyhýbám se tomu, abych říkal, že tam mají být lidé, kteří reprezentují zájmy politických stran, protože tak to být nemá. Ale na kandidátech by měla být politická shoda, ideálně napříč politickým spektrem.

Změny, které se týkají Rady České televize a Rady Českého rozhlasu, promítnete v budoucnu i do způsobu volby členů dalších mediálních rad? Je tady Rada ČTK a Rada pro rozhlasové a televizní vysílání…

Nedokážu na to odpovědět, protože to je v kompetenci ministerstva kultury. Zatím jsem o tom s nimi nemluvil. Když jsme loni s neziskovými organizacemi připravovali návrh komplexních novel zákonů o veřejnoprávních médiích, záměrně jsme se vyhnuli ČTK. Považujeme ji za samostatnou problematiku, která je jiná oproti České televizi a Českému rozhlasu.

Naznačil jste připravovanou změnu možnosti nominování kandidátů do Rad České televize a Českého rozhlasu. Je nějaká představa, z jakých oblastí by měly být organizace, které budou moci nominovat kandidáty do těchto rad?

Nereprezentuji žádné finální stanovisko k tomu, jak by to mělo být, to se musí teprve vytvořit. Mohu tedy mluvit pouze o tom, co by podle mě bylo správné. A to je především kladení požadavků na členy rad. Vím, že existuje názor, že to jsou reprezentanti koncesionářů a nemají být nijak omezováni. Na druhou stranu rady jsou zodpovědné za volbu generálního ředitele a za hospodaření organizací, které mají mnohamiliardové rozpočty. Představa, jak kdysi říkával Klement Gottwald, že každý dělník, který čte Rudé právo, může být ředitelem podniku, je mylná. Radní musí mít alespoň nějakou schopnost vnímat aspekty fungování instituce, kterou kontrolují. Ale nelze to omezit tak, že by se stanovilo, že v radách musí být jenom právníci nebo jenom ekonomové. Určitá kompetence by tak ale být měla a poslanci a senátoři by ji měli při volbě radních zohlednit. Představuji si to tak, že by rady byly složené z lidí, kteří mají nějaké zkušenosti s řízením, s médii nebo s ekonomikou a fungováním firem.

To by sice mohli mít, ale jak chcete zařídit, aby „nevybočili“, jako se to stalo u Hany Lipovské?

Navrhoval jsem, aby se na radní v přiměřené míře vztahovaly kodexy médií, která kontrolují.
Uvedu příklad: kodex České televize i Českého rozhlasu má docela dobře řešený způsob, jak můžou zaměstnanci vystupovat v jiných médiích, a to sice jednoduše tak, že říkají: „Pokud tento člověk vystupuje jinde, tak se musí chovat podle principů, které by platily u nás.“ Tedy v jejich mateřské instituci. Je to poměrně jednoduchý princip, podle kterého by radní nemohl vystupovat v komerční televizi nebo rádiu a říkat, že podporuje nějakého politika nebo že ho bude volit, nebo že je třeba některé novináře likvidovat. Mělo by se to zkrátka vztahovat i na členy rady. Jsou to v zásadě předpoklady kultivovaného a profesionálního chování. Jestliže něco mají plnit podřízení, měli by to plnit i nadřízení.

Vraťme se ještě k těm organizacím, které by mohly nominovat kandidáty do rad. Jak je definuje připravovaná novela?

Navrhovali jsme pro ně dvě podmínky: že taková organizace má existovat alespoň 10 let, což vylučuje spolky založené ad hoc jenom kvůli volbě radních, a že mají mít nadregionální charakter. Aby kandidáty do rady nenavrhovaly místní spolky šachistů a podobně. To nevylučuje, aby v radě zasedl šachista, ale musí ho navrhnout celostátní organizace. A znovu opakuji, že toto jsou záležitosti, které jsou principiální pro zlepšení fungování veřejnoprávních médií a nejde o nic, co by mohlo být považované za pravicové, levicové, probabišovské nebo protibabišovské. Je to normální aplikace profesionálních kritérií a přístupů, protože lidé, kteří mají kontrolovat veřejnoprávní média s mnohamiliardovými rozpočty a významným společenským vlivem, by měli být kompetentní.

Pojďme k financování veřejnoprávních médií. Podle návrhu, který zpracovává ministerstvo kultury a který jste předložili ještě jako nezávislé organizace, by se ve Sněmovně každý rok mělo hlasovat o tom, zda se má koncesionářský poplatek navýšit. Není to přílišná závislost na politicích? Proč jste tam nezkusili dát valorizaci podle inflace?

Protože jsme věděli, že by neprošla. My víme, že ten návrh není ideální. Je to zákon, který je podle našeho názoru průchodný přes politiky. Tím zároveň odpovídám i na kritiku paní Marvanové, které se nelíbilo, že jsme tam nenavrhli přímo organizace, které budou moci stavět kandidáty do rad. To by bylo neprůchodné a nedohodnutelné. Což už se ostatně dříve prokázalo. Nedokážu si představit, že by v této zemi došlo ke shodě nad nějakými 15 nebo 20 institucemi, protože jakmile by byla nějaká navržena, objevilo by se 10 dalších, které by se ptaly, proč tam má být ona a proč ne ony. Tím odpovídám i na to financování. Věděl jsem, že valorizace koncesionářského poplatku na základě inflace je neprůchodná, tak jsem chtěl, aby tam byl alespoň ten závazek každý rok to projednat ve Sněmovně. Ale jak vidíte, ani to není průchodné okamžitě, bude se o tom ještě diskutovat.

Osobně si myslím, že by valorizace ani nebyla správná, protože to není jako s platy. Ty se valorizují, protože prostě existuje inflace. Ale v hospodaření jakékoli firmy to není tak, že se její náklady automaticky zvedají o inflaci. Může to být více, ale také méně, protože víme, kolik stál počítač před 20 lety a kolik stojí dnes. Ceny výpočetní techniky šly rapidně dolů, ale zase u některých věcí šly nahoru. A koneckonců i fakt, že Česká televize a Český rozhlas vydrželi tak dlouho bez zvyšování poplatku potvrzuje, že by se jim poplatky nemusely zvyšovat automaticky. Seriózní je bavit se o tom, co vůbec mají televize a rozhlas veřejné služby dělat, zda mají mít tři kanály nebo 13 kanálů, zda mají platit novou filmovou produkci a podobně. Od toho se pak má odvíjet jejich financování, a ne jednoduše říci, že jim každý rok přidáme o inflaci. Tak jednoduché to není.

„Pán médií“ pro Česko? Michal Klíma má být vládním zmocněncem pro média

Měla být součástí novely zákona o koncesionářských poplatcích i redefinice televizního a rozhlasového přijímače? Protože dnes je to tak, že přijímač, který má televizní nebo rozhlasový tuner, je považovaný přijímač podle zákona a platí se za něj poplatek. Ale spousta lidí nemá televizi, nemá rádio, přesto sleduje Českou televizi přes internet a v tu chvíli nemají povinnost platit koncesionářský poplatek.

Pokud si pamatuji, vedla se o tom diskuse a zástupci ČT a ČRo byli toho názoru, že i takoví lidé mají povinnost platit televizní a rozhlasový poplatek. Ale jako novinář, který o tom píše, to asi víte lépe než já. Je to víceméně zase jenom druhá stránka toho, co jsem říkal, že je zapotřebí respektovat technologický vývoj a řešit to. Zdráhám se vyslovit myšlenku, že koncesionářské poplatky by měl platit každý, protože každý se s vysíláním ČT a ČRo nějakým způsobem setkává. Ale určitě je potřeba respektovat fakt, že se vysílání přijímá jinak než před 30 lety.

Ptám se na to proto, že na loňské konferenci DIGIMEDIA 2021 předsedkyně Rady Českého telekomunikačního úřadu Hana Továrková prohlásila, že po roce 2030 bude pozemní televizní vysílání postrádat smysl a vše se překlopí na internet. A zvedl se Petr Dvořák a řekl: „No dobře, ale už dnes máme problém, protože spousta lidí neplatí poplatky nebo je odhlašuje, protože nás sleduje přes internet a je to neprůchodné, abychom je donutili platit koncesionářský poplatek.“

Je to obecná otázka financování médií. Zaznamenali jsme diskusi mezi O2TV a Primou o možnosti přeskakování reklam při zpětném zhlédnutí pořadů. Ten problém je určitě komplexní a je třeba si uvědomit, že jakékoli změny, o kterých se bude v této oblasti rozhodovat, nebudou na 20 ani 10 let, že bude třeba je upravovat dříve a vnímat vývoj situace. Je možné, že kdyby skutečně skončilo terestrické vysílání, přešly by televize na internet, ale ten někdo poskytuje, jedná se o určité aplikace, přístup k tomu by byl zpoplatněný i ve formě plateb za internetové připojení.

Budete řešit jako mediální poradce premiéra otázku, zda zachovat terestrické vysílání po roce 2030?

V tuto chvíli po mě nechtějte žádné vyjádření. Vůbec to není o mém doporučení, ale o diskusi. Nejsem na Úřadu vlády proto, abych prosazoval svoje názory na takto odbornou problematiku. Spíš jsem pro to, abych shrnul odborné názory na tuto věc a pak z nich vypracoval nějaký závěr. Ale nezapomínejte, že jsem v pozici poradce necelé dva měsíce.

Tam je totiž problém, že v příštím roce proběhne světová radiokomunikační konference, na které jednotlivé telekomunikační úřady jednotlivých zemí přijdou s vlastními představami televizního vysílání po roce 2030. A na základě těch se rozhodne, zda se bude dále ukrajovat z vysílacího spektra ve prospěch mobilních operátorů nebo ne.

Předpokládám, že v daném případě to téma zvednou televize, a že se to třeba už děje.

Je to o zachování bezplatného příjmu tohoto vysílání, protože jakmile se to překlopí na internet, tak musíte mít připojení a musíte si ho platit.

Pokud na to mám říct svůj osobní názor, myslím si, že by to bylo hrozně brzo, protože teprve nedávno jsme přecházeli na nový standard vysílání. Pravidelně se lidem mění způsob přijímání televize, musí si kupovat nové set-top boxy, takže věřím, že tak rychle se to měnit nebude.

Zabýváte se jako poradce premiéra pro média i rozhlasovou digitalizací?

Teď k tomu nemám žádné vyjádření, zeptejte se mě tak za rok.

Čemu všemu kromě mediální legislativy se jako premiérův poradce pro oblast médií a dezinformací věnujete?

Nastoupil ve chvíli, kdy se finalizoval rozpočet, to znamená veškeré priority směřovaly právě na rozpočet. Končil také covid, to znamená, že veškeré další priority byly na covid a ve chvíli, kdy to vypadalo, že se vláda začne věnovat normálnímu chodu, přišla válka Ruska proti Ukrajině, takže zatím nemůžu mluvit o žádné běžné agendě. Teď se například věnuji přípravě a diskusi o způsobu, jak by měla vláda zlepšit svoji komunikaci.